Podruhé v Bihači aneb bylo nás pět

Řekli po potápění:

Walter: Podvodní canyoning. Proplouvat otvorem tři metry širokým a čtyři metry vysokým rychlostí slušně rozjetého auta je dost dobrý zážitek.

Honza: Superčistá voda a spousty ryb.

Vraťa: Pro mne je to jiná, nová  dimenze potápění. A navíc pohoda, včetně dobře zorganizované dopravy při driftových ponorech.

Víkend 23-25. července jsme v Bihači věnovali tentokrát plně potápění. Bylo nás pět. Walter Pavliš, Vraťa Rudický, Honza Slezák, Petr Němec a já. Jediný ze skupiny, kdo se nepřijel potápět, byl Petr. Toho jako novináře zaujalo vykládání o místních poměrech, vztazích mezi lidmi a jejich vývoji natolik, že došel k závěru, že stojí za to podívat se na vlastní oči, jak to zde skutečně vypadá. Já jsem potřeboval doplnit fotodokumentaci a chtěl jsem se také podívat na další lokality. Ostatní přijeli za potápěním v nezvyklém a pro ně novém prostředí.

První den dopoledne máme s Petrem program ve městě. Rozhovor s poslancem federálního parlamentu, návštěva kantonálního úřadu pro turistiku, rozhovory s místními obyvateli. Slunce praží, ve stínu 37 stupňů. Ponor v chladivé vodě Uny, která má 15 °C, by byl v tuto chvíli určitě příjemnější. Ostatní se potápí na Gradském slapu před potápěčskou klubovnou, aby si trochu osahali nové prostředí. Mimo potápění v bublinkách čekalo na potápěče ještě jedno překvapení. Pod vodou narazili na potopené osobní auto. Scházíme se v kavárně u klubovny. Hodnotíme první ponor a pozorujeme místní, jak se s chutí koupou v řece, jejíž vody jsou skutečně dost osvěžující. Za chvíli přijíždí policie a vnáší do záhady vraku trochu světla. Automobil zaparkoval a řádně nezajistil mladík, který si vůz vypůjčil od otce. Aby si zajistil beztrestnost, ohlásil na policii, že mu auto někdo odcizil. Asi teď nebude mít rád potápěče.

Odpoledne jdeme všichni společně na driftový ponor, který bude začínat v peřejích Grmuša. Naši hostitelé nás přiváží na místo ponoru minibusem, ze kterého vykládáme výstroj. Bude nás pak čekat 5 km po proudu, aby nás naložil a dovezl zpět do Bihače. Po krátké obhlídce místa vstupu do vody se připravujeme na sestup. Ostatní na mne musí chvíli čekat, protože si připravuji fotoaparát. Vstup do vody je velmi jednoduchý. Po pár krocích a záběrech ploutvemi však začínáme pociťovat sílu proudu řeky. Voda je čistá a z dálky pod vodou vidíme bubliny v prvních peřejích. Přidržujeme se kamenů a pozorujeme ryby, které se míhají kolem nás. Pstruzi, lipani, jelci,...

Poslední domluvu na hladině nám přerušuje plně obsazený raft, který se nehlučně přiřítil do peřejí. Na chvilku se schováváme, pak upřesňujeme detaily a můžeme vyrazit. Stačí pustit se záchytného bodu a jedeme s proudem. Rychlost je proměnlivá. Pokud nejsou v korytě překážky, tak se pohybujeme tak, že stačíme pohodlně sledovat okolí. Někde se dá i zabrzdit a ploutvemi se držet proti proudu na místě.

V některých místech však stojí řece v cestě travertinové kupy a homole. Hladina vody se zde příliš nezvedá. Většinou je však v průrvách větší hloubka a velmi rychlý proud. Postup je poměrně jednoduchý. Divemaster signalizuje vynoření. Rozhlíží se po hladině a v rychlosti vytypovává nejvhodnější místo k proplutí a za chvíli dostávají události spád. Rychle se  zanořujeme do střední hloubky, aby nás povrchové proudy nesnášely na vrcholky travertinových homolí. Náš pohyb se zrychluje a buddy náhle bleskově mizí v soutěsce. Trvá to jen malý okamžik a již se míhají skály i okolo mne. Je třeba být ve střehu, protože proud může nečekaně změnit směr nebo se může za zatáčkou ukrývat nějaké překvapení. Všem se nám daří udržovat stejnou hloubku. Udrželi jsme se ve stejné proudnici a tak se velmi rychle opět setkáváme v místě, kde se lze přidržet dna a zůstat chvíli na místě. Následuje stručná výměna signálů a pokračujeme dál. Střídají se podvodní scenérie. Potkáváme velká hejna ryb i osamělé hlavatky úctyhodných rozměrů. Jeden a půl hodiny, které jsme potřebovali na poznání pěti kilometrů toku Uny, uběhlo stejně rychle, jako voda, ve které jsme se potápěli.

Minibus čeká na domluveném místě a my začínáme pomalu balit a probírat naše zážitky. Přerušuje nás však popohánění od Bosenských kolegů. Černé mraky a poryvy větru nevěstí nic dobrého. Pospícháme a s prvními kapkami nasedáme do autobusu. Bylo to opravdu na poslední chvíli. Bouře propukla s plnou silou. Vichřice, provazy deště a kroupy. Trvá to asi hodinu, ale v suchu a teple se to dá přežít. Hodnocení se odkládá.

Po nezbytných uklízecích procedurách konečně sedíme v hotelové kavárničce na břehu Uny a je čas na rekapitulaci. Walter, jako vždy, snadno překoná hluk splavu i snahy ostatních také něco sdělit: „Ta hlavatka, která proti mě vyjela, byla tak velká, že jsem se jí docela lekl“ a rozpažuje při tom své dlouhé ruce, aby nám naznačil, s jakým tvorem se pod vodou potkal. Vraťa glosuje průjezd jednou soutěskou: „Jel jsem těsně za Michalem a najednou  vidím, jak zuřivě maká ploutvama a mění směr. Za rohem jsem to uviděl. Soutěska byla přehrazena zbytky nějaké lávky nebo plotu zrovna v hloubce, ve které jsme jeli. Okamžitě jsem nasadil stejný styl, jako můj předplavec.“ „V té rychlosti to sice není sranda, ale rozhodně jsem se pod vodou nenudil“, poznamenává suše Honza. Zážitků je mnoho a jejich přetřásání zabere víc času než celý ponor.

Příjemnou náladu nám ještě zlepšil majitel restaurace Mujo. Přestože máme polopenzi, můžeme si vybírat jídla podle jídelního lístku. Únava po náročném dni je však na všech znát. Tak ještě domlouváme plán na další den a jdeme spát.

Michal Piškula, TDI/SDI CZ
 
Příští potápění v Uně pořádáme již ve dnech 12.-15.8.2004 ! Kontaktujte nás co nejdříve, počet míst je omezen !